Genius loci je něco podobného, ale ještě méně uchopitelného než „krajinný ráz“. Asi nejlepší definicí „ducha místa“ je to, že je způsoben něčím, co neumíme pojmenovat, ale kvůli čemu se vracíme. Pojem genius loci může působit magicky a prchavě, ale ve skutečnosti je jednou z nejsilnějších esencí celé krajiny.
Duch místa ovlivnil celý náš přístup. Pochopili jsme, jak na nás okolí působí. Vše vzniklo nejen za účelem něco vyjádřit, ale podpořit nálady, pocity a vnitřní rozvoj, který může prospívat fyzickému, psychickému i sociálnímu zdraví, až k vnitřním kořenům individuality.
Duch místa není poetickou koncepcí romantiků, ale způsobem, jak místo funguje a ovlivňuje naše těla, organizaci práce i pocity. Stejně jako nám změna prostředí o dovolené dokáže ulevit od stresu, může nám i naše každodenní okolí dodat energii, vyrovnat nálady, snížit pocit tlaku a inspirovat nás či motivovat. Existuje i schopnost míst poskytnout nám jistotu, zakořenit nás. Chtěli jsme vytvořit místo, kam lidé patří; místo, které náleží tam, kde je, a budovy, které na toto místo patří a slouží k užitku v nich žijícím lidem.
Příběh tohoto místa počíná před mnoha miliony lety, kdy se v oblasti dnešního Českého Švýcarska rozprostíralo mělké moře. Právě z jeho písečného dna se po ústupu moře zrodil podivuhodný svět pískovce.
Svět skalních věží, mostů a bran, svět roztodivných kamenných forem, které připomínají včelí plástve anebo přesýpací hodiny. Říše skal přitom není říší mrtvého kamene, ale hostí ty nejvzácnější živočichy i pozoruhodné rostliny.
Čeština